Vážení návštěvníci našich stránek, vítám vás u nás. Dovolte, abych se s Vámi podělila o jednu životní zkušenost, a tou je počátek mé lásky k plemeni, jakým je Jorkšírský teriér.

Velmi dobře si pamatuji jedno čtvrteční odpoledne před několika lety, kdy se celá naše rodina (já, můj manžel a dcera) sešla doma a v jednom okamžiku u kuchyňské linky, kdy můj manžel pronesl osudovou větu: " Mámo, já chci psa". Já upustila vařečku a asi ne zrovna milým tónem pronesla: "Jakýho?". "Jorkšíra" manžel na to. A já samozřejmě vyřkla to své "Nikdy". Musím podotknout, že jsme spolu již hodně let a v začátcích našeho společného bytí jsme o jorkovi uvažovali, ale vzhledem k tehdejším platům a ceně za jorka jsme od koupě upustili. Manžel jednou v žertu poznamenal, že abychom ušetřili, místo jorka jsme si pořídili dceru. Abych se ale vrátila k tomu osudnému odpoledni. V okamžiku, kdy manžel vyslovil "joršíra", jsem si na naše začátky vzpomněla, nicméně jsem začala velmi důrazně protestovat, že žádného psa nechci, že s ním ven chodit nebudu, uklízet po něm taky nebudu.a atd atd … Dcera samozřejmě vstoupila na stranu tatínka a žadonila. Já kategoricky odmítala a děsila se pouhou představou na něco chlupatého v bytě o co se budu muset několik let starat.

Ještě týž večer jsem zavolala své mamince a jala jsem se jí stěžovat, cože si to na mně rodinka vymyslela. Maminka se pouze zeptala, jakého psa že to chtějí a po mé odpovědi pravila: "Buď ráda, že nechtějí dobrmana" (máme byt 1+1). To mě tak odzbrojilo, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Celou noc jsem nespala a druhý den zašla do obchodu a koupila všechny dostupné knihy o Jokšírském teriérovi. Manžel ve stejný den koupil Annonci, protože moc dobře věděl, že stejně dosáhne svého. Začalo shánění štěněte.

Jelikož jsme neměli zkušenosti, chtěli jsme samozřejmě štěně bez PP a psa. Jedno štěně jsme už měli dokonce zamluvené, naštěstí jsem však prostřednictvím své tehdejší kolegyně v zaměstnání dostala kontakt na jednu chovatelku jorků s PP a s tou se domluvila, že si vezmeme štěně od ní (rozdíl v ceně oproti bez PP byl zanedbatelný) - samozřejmě stále byla řeč o psovi.
Nikdy nezapomenu, jak jsme se jeli na štěně podívat. Paní chovatelka si nás posadila v obývacím pokoji naproti sobě a pravila: "Na co to chcete?" My začali s manželem skoro koktat, že jenom na mazlení, jako kamaráda apod., načež paní chovatelka pronesla pro mně tu nejosudovější větu: "A proč chcete psa, víte že vám označkuje celý byt?". Musím podotknout, že tuto větu pravila trochu jadrněji, ale doufám, že tyto řádky budou číst i děti, tak nemohu citovat doslova. Touto větou jsem se začala přiklánět pro fenku. V době, kdy jsme si štěně jeli prohlédnout, doma byla úplně nová sedací souprava, nový, světle krémový koberec, nový nábytek. Přesně "načasováno", na příchod štěněte. Bylo nám vysvětleno, že fenky se naučí vykonávat svou potřebu i doma a tudíž se nemusí pokaždé venčit venku. Tímto jsem se definitivně rozhodla, že buď fena nebo nic, i kdybych jak se říká, neměla na chleba. Vše dobře dopadlo, i manžel se vzdal naděje, že alespoň pes bude kluk a za tři týdny jsme si jeli pro fenku - Pursi.

Od toho dne, není pro mě plemeno lepší, než jorkšír. Pursinka byla moc hodná a vše se brzo naučila. Pouze v jednom jsme ji zkazili. Tím, že byla malinká a my o ní měli strach, bojí se ostatních psů. Jakmile se totiž blížil nějaký větší pes, okamžitě jsme jí brali do náruče. Je pravda, že alespoň dvakrát jsme jí tím možná zachránili život nebo minimálně zdraví, ale potlačili jsme v ní to nádherné teriérství, které jorkům naštěstí zůstalo.

Jak vám jistě pomalu dochází, nezůstalo jen u jednoho mazlíčka na gauč. Po úspěšně absolvované bonitaci došlo i na miminka. Sice bylo pár smutných chvilek, kdy nám dvě miminka umřela, ale těch veselých a šťastných chvilek se štěňátky bylo naštěstí více. Jeden z kluků z prvního vrhu Pursi našel domov u manželovy maminky a tak i toho kluka v rodině se manžel dočkal. S venčením není problém, protože v případě tohoto pejska se mé obavy ze značkování nepotvrdily. Pejsek se naučil dělat svou potřebu na určité místo i v bytě, takže jak je vidět, nejen fenky, ale i pejskové tohoto plemene jsou šikovní, když si na ně páníček udělá čas.

Po třech letech jsme si pořídili další přírůstek. Od jedné moc milé a hodné paní chovatelky, se kterou jsme se později spřátelily, jsem si pořídila fenku se záměrem chovat a vystavovat - Rory. Sama vím, a byla jsem touto chovatelkou upozorněna, že nikdy není jisté, co ze štěňátka vyroste, ale já myslím, že se povedla. Je to opak naší první fenky, teriérství se projevuje každým okamžikem. Trvalo dlouho, než si ty dvě na sebe zvykly, ale dnes je krásné pozorovat, jak ta starší pečuje tu mladší, jak se navzájem provokují a dělají všelijaké lotroviny a v neposlední řadě je ulevující pocit, že když jsme v práci a dcera ve škole, není jim smutno.

S Rory jsme se v minulých letech účastnily výstav v ČR i v zahraničí a vždy jsme se umisťovaly na předních místech pořadí. Nyní se už výstavám tolik nevěnujeme, protože se Rory v loňském roce stala matkou. Odchovala tři krásná, zdravá štěňátka, jejichž majitelé jsou s námi v kontaktu a tak máme možnost vidět, jak se jim daří a jak prospívají. Pursi odchovala za svůj život tři pěkné vrhy a vzhledem k jejímu věku jí už dopřejeme klid a štěňátka mít nebude. Rory je zatím v nejlepších letech, tak doufáme, že se od ní nějakých těch malých chlupáčků ještě dočkáme.

Závěrem bych chtěla všem, kdo si přečetli tyto řádky vysvětlit, proč vůbec vznikly. Zkušení a dlouholetí chovatelé to jistě chápou, protože již dávno propadli tak nádhernému plemeni, jakým je Jorkšírský teriér a ti, kdo si v poslední době pořídili zatím jen jednoho "mazlíka", záhy pochopí. Je neuvěřitelné, jak člověk během svého celého života mění svůj žebříček hodnot. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu mít dva psy, že odrodím a odchovám štěňata, že budu jezdit na výstavy a dokonce vystavovat, asi bych mu přinesla mokrý hadr na hlavu, aby se vzpamatoval. Jsem moc ráda, že mi osud připravil setkání s tak milými a obětavými lidmi, jako jsou chovatelé jorků, které znám. Těm z Vás, které jste se poznali moc děkuji za nádherný život s našimi fenkami a doufám, že postupem času dojde na zvýšení počtu těchto miláčků (až nebude jen byt 1+1) v životě naší rodiny, protože dle mého názoru, jorků není nikdy dost.

Také chci touto cestou moc poděkovat všem majitelům našich "dětí", že nelitují času a peněz a jsou s námi v kontaktu. Naše štěňátka odchováváme s velkou láskou a moc nám záleží na tom, kde budou jednou žít. Zatím se nám myslím daří najít hodné a spokojené páníčky, kterým naše štěňátka dělají radost.

Petra Karásková.